Obyvatelé Domova bez bariér Hořice se podívali do Turecka

Sny jsou od toho, aby se plnily, ať jsou, jakkoliv velké. Přání by se měla plnit v jakémkoliv věku, bez jakýchkoliv překážek nebo opovrhování, aby došlo k naplnění člověka.

O jednom velkém přání Vám dneska budeme vyprávět. První jeho vyřčení se uskutečnilo tehdy, ještě v Brně na sociálním šetření, kdy sociální pracovníci a vedoucí zdravotního úseku byli za žadatelem o pobytovou službu Pavlem. Intenzivněji se s myšlenkou výletu k moři začalo pracovat po přijetí Pavla do Domova bez bariér v rámci individuálního plánu. Začali se hledat možnosti, jak přepravit lidi s těžším postižením k moři. Pan Pavel přišel s myšlenkou, že sám k moři jet nechce, protože by mu vadily pohledy hotelových hostů na pláži, ale se skupinou kamarádů by to bylo lepší, aby se předsudky veřejnosti rozptýlily. S myšlenkou udělat větší výpravu oslovil ostatní sociální pracovníky v domově, kteří měli za úkol zjistit, zda nemá někdo další celoživotní přání jako on a sice zaplavat si v moři. Našla se řada dalších, kteří měli také stejné přání.

Jak ale zjistit, jestli cestu letecky zvládneme? Karty nám s tímto problémem šly velice dobře na ruku – na jaře roku 2023 Letiště v Ruzyni chystalo exkurzi pro vozíčkáře a lidé s postižením. Neváhali jsme a na exkurzi se opravdu vypravili. Tehdy jsme si sami sobě řekli: „Když jsme dokázali dojet sem, dokážeme kamkoliv!“ Začala se hledat pomoc po poradnách a různých fórech, kde jsme se k odpovědím příliš nedostali. Neváhali jsme a zašli jsme do místí cestovní agentury. Pavel měl připravené destinace, které se mu líbily, ale postupně ustupovali a krystalizovalo se Turecko, kde mělo být vše bezbariérové. Pavel v závěru vybral hotel, který by splňoval komfort pro všechny účastníky.

Jak se sestavovala výprava?  V domově byla celá řada zájemců o cestu, ale hlavní slovo měl zdravotní stav – ten míchal kartami dlouhou dobu – postupně se vykrystalizovala sestava z řad obyvatel domova pro osoby se zdravotním postižením – Pepa, Zdenda, Míla, Zdena, Kája a Pavel. Sestava byla seskupena, tak aby otestovala případné možnosti pro další výpravu a další zájemce. Tj. Zdenda jako účastník chodící ale na delší cesty s mechanickým vozíkem, protože neujde daleko. Pepa jako cestovatel s francouzskou holí na delší vzdálenosti využívá mechanický vozík. Míla, Zdena a Pavel účastníci odkázáni pouze na mechanický vozík a plnou péči druhé osoby a Karolínka dáma, která ke svému životu potřebuje speciálně tvarovaný elektrický vozík a taktéž plnou péči druhé osoby.

Jak se stavovala výprava pečujících? S výpravou a plněním přání nemělo vedení Domova bez bariér problém, pracovníci si na cestu vzali dovolenou a jeli bez nároku na odměnu. Jistá místa měla sociální pracovnice Verča a pracovnice v sociálních službách Věrka, které zajišťovali nezbytnosti na pozadí. Výběr z velkého počtu zájemců z řad pracovníků v sociálních službách učinila paní ředitelka společně s vedoucími zdravotního a pečovatelského úseku – vybráni byli pečovatelé Gabriel a Hanka. Nejdůležitější složkou výpravy byli záchranáři – chlapy, které během své práce potká i nemožné a dokážou si poradit s čímkoliv. Tyto muže jsme našli a rovnou dva – Tondu a Dana, profíky, každým coulem.

Jak to bylo s financemi? Pro cestu se řešila dobročinná sbírka, první volba padla na Donio, ač zprvu myšlenku podpořila, posléze zamítla. Obrátili jsme se téměř v koncích na projekt Znesnáze21. Kde nám vyšli naprosto vstříc. S propagací nám pomohla redaktorka Českého rozhlasu a novinářka Olí Štrejbalová, moderátor Evropy 2 Petr Říbal, moderátor Hitrádia Černá Hora Petr Roubíček a další. Díky štědrosti 420 dárců se vybrala neskutečná částka 457 659,- Kč.

Jaké byli přípravy? Nebudeme lhát byly náročné. Vymyslet vše do detailu a nic nezapomenout. Zařídit vše od oblečení, cestovní pasy, zavazadla, inkontinenční pomůcky nebo mobilní toaletu s sebou. Věřte, že byla i otázka, se kterou jsme se obraceli přímo na prezidenta republiky (a sice, jak převézt lékařské konopí – a vězte prezidentská kancelář odpověděla, i když se jelo nakonec bez konopí – chronické bolesti se zvládly jinými prostředky. Ale vážíme si, že se naší otázkou pracovnicí kanceláře zabývali). Cestovní kancelář a leteckou společnost, jsme žádali o spoustu věcí, které k naší cestě bylo potřeba vědět a oni od nás – např. přeprava (nejen) elektrického vozíku, ale i baterie apod. Do odjezdu to byl velký maraton zařizování.

Jaká byla cesta k moři? Začala velice pozitivně už půlnočním budíčkem, akcí kulový blesk, kdy pomáhal kdo ruce měl, aby se v 1:30 dokázalo odjet autobusem na letiště v Praze. Po cestě nám Gabriel hrál na kytaru a cesta nám ubíhala jako nic. Na letišti začal ten pravý šrumec. Odbavení provázeli první komplikace, letecké společnosti nemají ve zvyku převážet najednou více jak 2 vozíčkáře. Odbavovací přepážku jsme zablokovali na celou dobu, co byla otevřená. Na tomto místě jsme zjistili, že letecká společnost neví, že se veze gelová baterie, ač jsme vše s předstihem dokládali. Vlastně ani nevěděli, že vezou elektrický vozík, tak nějak se v tom ztráceli. Karolínka bylo od odbavení bez svého vozíku, což bylo velmi nepříjemné, protože se na mechanickém vozíku neudrží, celý život používá svůj speciálně vypolstrovaný elektrický vozík. Pasová kontrola to bylo pořádné „kafíčko“ pracovník asi nebyl ve své kůži a za počin, jet k moři nám pěkně vynadal. Pak už cesta svým způsobem utíkala tak jak měla, pracovníci účastníky přesadili, vozíky uložili a letělo se. Přistáním v Antalyi další obtíže gradovali. Nejen rozbitý elektrický vozík, ale i neochotný personál letiště, který se účastníkům vysmíval, stejně jako vyhození doprovázejících (pečujících) z letadla, až k nešetrnému zacházení s klienty způsobil smutek ve tvářích klientů. Dále jsme se potýkali s bariérovou přepravou z letiště na hotel – což nás překvapilo, protože jsme všude hlásili, že potřebujeme autobus/dodávky s plošinou. Pavel jako iniciátor cesty přepravu shrnul že s takto těžce tělesně postiženými bylo zacházeno jako s „pytlem brambor“.

Jaký byl hotel a celá dovolená? Pobyt v hotelu Cosmopolitan Nirvana provázely další problémy. Dlouho jsme čekali na pokoje, které nebyli připravené pro všechny. Dále jsme zjistili, že se Karolínka se svým elektrickým vozíkem nevejde do koupelny. Přitom jsme o rozměry pokojového vybavení žádali cestovní agenturu předem. Již z domu jsme měli požadavek na pokoje blízko sebe. Jelikož potřebujeme vzájemnou pomoc při manipulaci s některými klienty. Avšak realita byla taková, že jsme museli přebíhat do jiných nebo dokonce do jiných částí hotelu. Také jsme zjistili až na místě, že zvedák v hotelovém bazénu je rozbitý. Ale jinak jsme si to užili naprosto parádně. Koupání v moři, aquapark, plavání s delfíny, skvělé jídlo a pití. Cítili jsme naprosté přijetí ostatními hotelovými hosty, což nás taky moc potěšilo. Třešničkou na dortu bylo zasnoubení Karolínky a Pepy na závěr dovolené.

Jak jsme se dostali domů do Čech? Po urgenci a skvělé podpoře z Hořic, kterou držela sociální pracovnice Markéta Manová se kvalita cesty domů výrazně zlepšila. Došlo k zařízení delegáta pro cestu zpět, ale i zařízení bezbariérové přepravy z hotelu na letiště. Asistenti se plně věnovali výpravě, pomohli se vším, co mohli. Jen nás překvapila nakládka do plně naloženého letadla – věřte to byly (nepříjemné) pohledy, jak kdyby cestoval Brad Pitt nebo jiná hollywoodská hvězda. Zkrátka se v těchto podmínkách špatně polohuje, nelze polohovat za sedačkou (tam už sedí jiní cestující). Baterii od elektrického vozíku jsme si již odpojovali sami a předali ho do rukou pracovníků letiště. Přistání v Praze, bylo opět rozčarováním, kdy jsme se dozvěděli, že vozíky byl problém nachystat (protože o nich nevěděli) a elektrický ten je těžký, „…s ním se tahat nikdo nebude“. K mechanickým vozíkům jsme se dostali hned, ale Karolínčin, jsme dostali společně s kufry, opět poničen vč. jedné cestovní tašky. Asistenti nám z letiště pomohli až do autobusu. Pan řidič Horáček z Krkonošské autobusové dopravy na nás čekal a obě cesty s námi jel jak s pokladem.

Dovolenou hodnotíme jako velice intenzivní zážitek, který dokázal nemožné a doporučujeme ho dalším odvážlivcům. Protože jsme se naučili, že slovo nejde – neexistuje!

Pokud by se někdo chtěl o cestě dozvědět více informací, nalezne je: https://www.facebook.com/ucasnicizajezdunavozejku/ nebo ať se přímo ozve sociální pracovnici Veronice Dobešové do Domova bez bariér.

Děkujeme všem dárcům, kteří finančně podpořili sbírku, propagovali ji, ale i doprovázejícím osobám: Hance Plaché, Věrce Různarové, Verče Dobešové, Danovi Hrdém, Tondovi Hofmanovi a Gábovi Olahovi, za jejich neskutečnou práci. Dále Markétě Manové, která celou dobu zájezd jistila z Hořic.

Celý tento projekt pro nás otevřel jedno velké téma, a sice „Důstojná přeprava lidí s těžkým tělesným postižením“. Této oblasti se chceme dále věnovat, a rádi bychom v letecké dopravě docílili nápravy a kvalitnějšího zacházení s těmito lidmi.

Domov bez bariér